Bez hořčice ani ránu

Mustard, Senf, Speisesenf, moutarde, senape, mostarda - to vše jsou názvy pro starou známou hořčici, kterou zná a používá v různých podobách celý kulinářský svět. Kde se ale vlastně vzala, čím si vydobyla pozici jedné z nejoblíbenějších pochutin a jak si vede u českých strávníků?

Grilovací sezona je v plném proudu, pojďme si na hořčici trochu posvítit!

První zprávy o použití hořčice pocházejí ze starého Říma. Starověcí Římané ji pěstovali na severních svazích Alp a z rozdrcených hořčičných semen, vinného moštu a dalších ingrediencí připravovali pastu nazývanou „mustum ardens“. Hořčice, jak jí známe dnes, pochází ale od Franků, kteří si ji oblíbili a začali hojně používat ve 13. století. Připravuje ze semínek, která se drtí nahrubo i na nejjemnější krém. Z jednoho kila se jí vyrobí zhruba 6 kilogramů. Typickou ostrou chuť získá hořčice až v důsledku chemické reakce, která proběhne po přidání tekutiny k rozdrceným semenům. Přidává se obyčejná voda, sůl, cukr, ocet, ale i víno, pivo, různé ovocné mošty nebo šampaňské. Následně se ochucuje nejrůznějším kořením a bylinkami.

U nás je hořčice, zvláště ta plnotučná, která je bez nadsázky řečeno českou specialitou, velmi oblíbená. Každý obyvatel Česka ji podle statistik ČZU spotřebuje přibližně 2,2 kg za rok. Pro porovnání, naši Slovenští sousedé jí spořádají o půl kilogramu na hlavu méně. Výrobu hořčice ve velkém lze u nás datovat založením továrny Matěje Krupičky v Kutné hoře na konci 19. století, kde se začala vyrábět po francouzském způsobu, tedy jemně mletá (dnešní plnotučná) i hrubozrnná (kremžská). Brzy však přibyly i nové druhy (s křenem, francouzská nebo dijonská).

My jsme na tuto tradici navázali počátkem 90. let, později jsme výrobu hořčice dále rozšířili a obohatili například o grilovací, bavorskou, se zeleným pepřem, s medem a koprem, s pomerančem, dia nebo dětskou. Nebojíme se experimentovat a hledáme další nové chutě, kterými bychom vás mohli překvapit.

Jaká hořčice patří mezi vaší nejoblíbenější a jakou novou příchuť byste rádi okoštovali. Dejte nám vědět!

Nejznámější druhy hořčic

Dijonská hořčice

Původem z francouzského Dijonu, patří k nejznámějším na světě. Obsahuje semínka hnědé nebo černé hořčice, bílé víno, šťávu z nezralých vinných hroznů nebo vinný ocet. Mívá ostře žlutou barvu, jemnou konzistenci a vyniká svou pikantností.

Německá hořčice

Na rozdíl od francouzských hořčic je lehce nasládlá a je v ní více cítit koření. Konzistence může být jemná i hrubá, barva se pohybuje od světle žluté až po hnědou. Němci ji s oblibou servírují se svými klobáskami.

Kremžská hořčice

Pochází z rakouského města Kremže a vyrábí se ze směsi bílých a černých hrubě namletých semen. Chuť jí dává také vyšší procento cukru. Přibarvená kremžská hořčice má žlutohnědou barvu a nepřibarvená šedohnědou. I v Česku patří mezi velmi oblíbené.

Plnotučná horčice

Česká jednička, ve srovnání s jinými druhy je v chuti spíše jemná. Její přirozená barva je spíše šedohnědá. Neobejde se bez ní opékaný buřt nebo klobása, pečené koleno, obyčejný párek ani například typický český bramborový salát. Tradiční je její kombinace s křenem, nechybí ani v mnoha marinádách či salátových zálivkách.